Oheň je dnes zapotřebí každý den. Zapalujeme s ním sporák, cigarety, pracujeme s ním v práci. Dokážeme si představit, že bychom s sebou museli nosit dva kameny a troud pokaždé, když bychom chtěli rozdělat oheň? Naštěstí o ničem podobném přemýšlet nemusíme, jelikož máme k dispozici zapalovače. Jeden z prvních zapalovačů vynalezl německý chemik v roce 1823. Využíval vodík a od těch moderních se opravdu velmi lišil. Jak vypadají ony moderní zapalovače, o kterých mluvíme? Pojďme si o nich něco říct.

Škrt a cvak

Kdybychom chtěli obecně charakterizovat princip zapalovače, vypadalo by to asi takto – Oheň vzniká v důsledku zapálení proudu plynu, nebo knotu nasáklého benzínem. Zapálení způsobuje jiskra, která vzniká třením o kámen, nebo stlačením piezoelektrického krystalu. Piezo…čeho? Nebojte, k tomu se dostaneme. Jak tedy rozdělit zapalovače? Podle využití na osobní a kuchyňské, podle náplně na benzínová a plynové. Každý asi nebude stejný, budou mít výhody a nevýhody, proto bychom si je zde měli představit.

Plyn, jako levné východisko

Plynové zapalovače jsou dnes nejrozšířenější. Dále se dělí na doplňovací a jednorázové. Ty doplňovací mají ve spod těla malý ventilek, kterým se vhání plyn do tlakové nádoby. V ní je plyn uložen v kapalné podobě. Díky tlaku, který v nádobě převládá, stačí jako výstupní element jednoduchý ventil. Tento ventil se pomocí houpačkové planžety otevře a vypustí stlačený plyn. V tomto okamžiku by mělo dojít k vytvoření jiskry. Ta může u těchto zapalovačů vzniknout dvěma způsoby. Buď klasicky po staru, kdy je součástí zapalovače kamínek a ozubený váleček. Na ten zatlačíme a pootočíme s ním. Jeho hrubý povrch křesne o kámen, který vydá jiskru a zapálí proud plynu. Druhou možností je stlačení piezoelektrického krystalu. Tento krystal je stlačen, čímž se ionty v krystalové mřížce dostanou blízko k sobě – tím vzniká náboj dostatečný pro zažehnutí proudu plynu jiskrou. Tyto zapalovače jsou skvělé svou nízkou cenou. Jsou spolehlivé a velmi nenáročné. Za těch pár korun můžeme pořídit klidně jeden týdně a nebude nás to bolet. Začněme na ně nadávat až ve větrném počasí, kdy budou zhasínat a jejich použití bude takřka nemožné. Co s tím?

Věřme tradici

Benzínové zapalovače jsou v tomto ohledu velmi výhodné. Uvnitř těla se nachází vata a smotaný knot. Do této dutiny nalijeme benzín, který se okamžitě vsákne do vaty a tím i do knotu. Po odklopení víčka se nám naskytne pohled na kryt pro knot. V tomto krytu jsou dírky kvůli okysličení plamene, zároveň však působí jako kryt před větrem. Tím se odlišuje od toho plynového. Opravdu velmi dobře vzdoruje větru, což je jeho velká výhoda. Podobně jako plynový zapalovač se i benzinový bratr zapaluje křesadlovým systémem, vzněcují se výpary s benzínem nasáknutého knotu. Uvnitř knotu je slabý měděný drátek, aby byl knot odolnější a nehořel tak rychle. Benzínové zapalovače jsou možná o trochu dražší, ale zaručují jistotu, luxus a především tradici, se kterou jsou vyráběné.

Otázka vkusu

Výběr záleží na tom, co preferujeme. Někomu je škoda dát i tisíc korun na kvalitní benzinový zapalovač, ačkoli mu vydrží klidně 10 let. Radši dá každý týden 10 korun za jednorázový plynový. Ve výsledku však vyjde ten benzínový levněji. Navíc je odolný vůči větru a jeho pevná konstrukce něco vydrží. Jedinou nevýhodou je poměrně rychlé vyhoření benzínové směsi, kterou musíme doplňovat. Jaký je tedy nejlepší pro přežití do přírody? Co když řekneme ani jeden? Benzínový se vždy jeví jako lepší volba. Můžeme však sáhnout po speciálním žárovém zapalovači, který funguje na plyn. Ten se pod vysokým tlakem vhání na rozžhavenou cívku. Tyto zapalovače jsou sice háklivé na znečištění, za to velmi spolehlivé ve větru a vlhku. Vybírejme podle potřeby a nebudeme zklamáni.