První lidé zapalovali oheň pomocí dvou dřívek, nebo dřívka a kusu dřeva. Třeli je tak dlouho, dokud nedostal povrch dostatečně vysokou teplotu. Následovně na to místo přiložili troud a pomocí foukání rozžhnuli oheň. Pokrokem byl vynález křesadla ze dvou kamenů. Teprve poté přišli na řadu zápalky, nebo také sirky. Možná bychom se divili, jak jsou sirky staré. Kniha z roku 950 našeho letopočtu, vypovídající o čínské dynastii, mluví o pomůckách pro zapalování venkovních lamp. Měl jím být kousek dřeva na jednom konci opatřený sírou. Tento konec se vložil do ohně a následně se samovolně vznítil. Díky němu se mohlo šířit světlo mezi lampami velmi snadno. To byly začátky první sirky. Jak to funguje dnes a co máme k dispozici?

Od minulosti do součanosti

Následujících téměř tisíc let se nejlepší mozky světa snažily modernizovat sirku, aby vzplanula i bez přítomnosti jiného ohně. To se povedlo roku 1848 frankfurtskému profesoru chemie Rudolfu Boettgerovi. Nicméně nebyl o vynález v Německu zájem, proto ho prodal do Švédska. Tehdejší sirka se tvarem od té dnešní nelišila. Byl to dlouhý kousek dřeva se zápalnou směsí na konci. Touto směsí však byl většinou bílý fosfor nebo sulfid fosforu. Zápalkou tak šlo škrtnout o cokoli tvrdého a drsného, což byla v celku výhoda - až na samotný bílý fosfor. Jeho toxicita a časté otrávení pracovníků ve fabrikách vedlo k zakázání této výroby. Dnešní zápalná směs na sirkách obsahuje chlorečnan draselný, sulfid antimonitý, síru, barvivo a mleté sklo. Mleté sklo? Ano, to dodává potřebnou drsnost povrchu. K zažehnutí potřebujeme protikus, kterým je škrtátko na boku krabičky od sirek. Toto škrtátko se skládá z červeného fosforu, pojiva a mletého skla. V praxi to pak funguje tak, že silně škrtneme o škrtátko, na styčném bodu vznikne teplota od 200 do 1000 stupňů celsia, což bohatě stačí na vznícení směsi na sirce. Samotné dřívko je napuštěno parafínem, který ulehčuje hoření. Ideální pomocník že? Ale co když sirky zvlhnou?

Vlhkost vyřešena

Největším nepřítelem sirek je vlhko. Samotnému dřívku to moc nevadí, ale když zvlhne škrtátko, nebo konec sirky, je problém na světě. Asi proto nejsou sirky moc používané pro přežití v přírodě. Ledaže bychom je měli schované v nepromokavém pouzdru, ale ani na to se nedá spoléhat. Naštěstí jsou k dispozici sirky, kterými můžeme škrtnout o vše, co je drsné. Například stěnu, kámen a tak dále. Je to takový malý návrat k původním sirkám, ovšem bez nebezpečného fosforu. Tím se odbourává přítomnost škrtátka a my můžeme bez problému fungovat. Dokud nám ovšem nezvlhne i samotná sirka, nebo nebude velký vítr. Takové podmínky opravdu nejsou pro sirky stavěné, alespoň ne pro ty obyčejné.

Vítr a voda? Žádný problém…

Pro takové situace byly vynalezeny outdoorové sirky. Oproti malé hlavičce mají hořlavý povlak po ¾ své délky. Po škrtnutí tedy začne hořet silným plamenem, který nezastaví ani vítr. Pro účely přežití jsou tyto sirky skvělé. Vybírejme tak, abychom využili jejich potenciál. Doma ke krbu stačí obyčejné sirky, ven do přírody jistě oceníme ty větru-vzdorné. Tak jako tak se jedná o velmi bezpečný a užitečný prvek. Bez škrtnutí nedojde k zápalu, což poskytuje bezpečí i při pádu, nebo ve větších teplotách.