DLC coating

 Pořídit si nůž survivalového/outdoorového typu v černém s DLC krytím má jako vše svoje výhody i nevýhody. Určitě se ale jeho použitím nůž nijak nedegraduje, naopak, některé jeho vlastnosti se zlepší (odolnost proti korozi, vlastní ohebnost celého hřbetu, …) a jiné zase zhorší (cena, nemožnost používat tupou stranu nože na křesání jisker, ...).

Jak se DLC liší od přírodních a syntetických diamantů?

Přírodní diamanty se vyskytují prakticky výhradně ve formě krystalové s kubickou orientací atomů (občas navíc ještě i s příměsemi určujícími barvu, ale pořád je to tu typické kubistické uspořádání). Umělé diamanty se produkují obdobným procesem jakým „rostou“ diamanty tradiční – diamant má „čas“ narůst do své optimální nejníže energetické formy.

Když se bavíme o DLC, tak ten nevzniká za pomoci tradičních metod, ale používá se k tomu vysoce energetická forma uhlíku, jenž se zpracovává za pomoci plazmy. Poté se rapidně ochladí, či se natře na relativně chladné povrchy a dojde k tomu, že je zde diamant jak kubický tradiční přírodní, tak i občas v hexagonální formě (obě náhodně promíchané). Ani jedna z těchto forem totiž nemá čas „narůst“ v majoritu a usadit se na materiálu a jsou zde tudíž umístěny zcela náhodně.

A jak do toho všeho zapadá amorfní DLC? Amorfní DLC se tvoří na látkách, jenž nemají pravidelnou strukturu a krystalicky pravidelný tvar. Bez této struktury zde ale nejsou ani křehká tenká místa, kde by se ploška potenciálně mohla snadno zlomit. Amorfní DLC je právě proto flexibilní i ohebný a ochotně se poddává jakémukoliv tvaru je vystaven. No a přitom je pořád stejně tvrdý, jako původní látka (i.e. přírodní diamant).

Jaké vlastnosti DLC zajišťuje po své aplikaci?

Jak je zřejmé i ze jména, DLC usiluje o to, aby emulovala některé z vlastností a schopností pravého/umělého diamantu a to prakticky na jakémkoliv povrchu. Na prvním místě je to samozřejmě touha po tvrdosti, odolnosti proti opotřebení a otěruvzdornosti. A tyto vlastnosti se liší vždy výrobce od výrobce podle toho, jaké při jejich tvorbě zrovna on použil konkrétní postupy její aplikace.

Jelikož se konkrétní vlastnosti liší podle postupů (známo dnes celých sedm) a výrobce (třeba doba trvání úpravy u každého z nich za použití plazmy je dost odlišná a přitom je to pro vlastnosti předmětu věc zcela klíčová). Jelikož není moc jisté, jaké z vlastností a do jaké míry byly aplikovány, vznikla v roce 2006 díky „Association of German Engineers, VDI“ zpráva „VDI2840“, v níž se řeší a objasňuje, jak se vyznat ve všech dvojznačnostech a poloviční neprůhlednosti procesů pro tuto sféru typickou. Zkrátka, díky ní tu máme unikátní nomenklaturu i klasifikace pro DLC i pro běžné diamantové vrstvičky. Vše se tak dá porovnat a dohledat.

Jak je na tom DLC s tvrdostí?

Tvrdost se často měří za pomoci tzv. nano-intendace, při níž je hrot z přírodního diamantu tlačen skrze vzorek. Za pomoci určitých speciálních uspořádání se dá dostat i na hodnoty o 50 % vyšší, nežli kolik je normální pro přírodní (a tedy krystalové formy) diamantu.

Celé se to ovšem neměří příliš snadno, jelikož je během této procedury přírodní diamant zlomen/ztupen, přesná čísla jsou vcelku zbytečná, jelikož stejně nevyjadřují absolutní konkrétní materiálovou tvrdost, ale pouze tvrdost u několika navzájem se ovlivňujících a zkreslujících tenoučkých vrstviček na atomové nano-úrovni nikoliv přímo na noži v praxi v přírodě.

Suma sumárum, výsledek podobného testu se neřeší moc číselně, ale závěr se zapíše v duchu: „Vzorek I. prošel, vzorek II. ne.“