Jedna z nejdůležitějších dovedností, kterou každý z nás zdědil po svých předcích skrze DNA (a o kterou dnes díky všelijakým GPS gadgetům zase pomalu přicházíme) je schopnost správně se dostat z místa A do bodu B. Dříve to pro nás byla otázka přežití, nicméně i dnes díky dobré navigaci dokáží třeba tažní ptáci zdánlivě neuvěřitelné věci. A jak si udržet tuto dovednost? Trénovat!
Navigace v noci patří k poměrně jednoduchým, pokud je aspoň trochu vidět Měsíc v náznaku mlhy – stačí si pamatovat / spočítat / nahlédnout do efemerid (Vědecké efemeridy dnes zahrnují i počítačové programy, které vypočtou polohy nebeských těles (včetně asteroidů a umělých družic) v libovolném místě a čase) pro tento den a rázem víte, na jakém stupni Měsíc vychází + zapadá, i co je to za čas. To samozřejmě předpokládá znalost měsíčních tabulek (kde a kdy je v jakém dni / hodině Měsíc), případně slušné znalosti matematiky a geometrie, abyste si do dokázali spočítat z hlavy.
Poměrně snadno se dá navigovat i podle tzv. cirkumpolárních souhvězdí, tedy takových, jenž nikdy nezapadají a stále jsou u nás vidět. Ano, i tříleté dítě umí ukázat na obloze Velký (a po jakoby prodloužení jeho boční strany párkrát) i Malý vůz (Medvědice) v němž je Polárka ukazující sever. Občas se ovšem může stát, že uvidíte část hvězd jiných kvůli zatažené obloze, koruně stromů apod. Rozhodně tedy nespoléhejte jen na Polárku, ale zběžně znejte i souhvězdí další.
Používat k navigaci Slunce je asi ten nejjednodušší způsob – ráno vychází na východě a zapadá na západě. A jelikož jsme na severní polokouli, cestuje po obloze zdánlivě na jih od nás. Pokud si za slunného dne (stačí jakýkoliv stín) hodinku, dvě počkáte, tak se dá určit směr i z toho, jak se pohne stín (vhodné poznačit klacíkem).
Používat k základní navigaci věci jako je tvar mraveniště (nejširší ze strany Slunce), letokruhy, větve stromů, lišejníky a podobné věci, jde, ale není to moc přesná metoda, dá se ale konstatovat, že se obvykle takto tvorové chovají / stromy rostou, takže zhruba určit směr se tak jistě dá za té situace, že právě nemáte ani kompas a ani buzolu.
Satelitní antény na chatách pak směřují na jih na rovník všechny.
Naše malá hezká zemička uprostřed Evropy je dnes natolik civilizovaná, že dnes není možné jít nějakým náhodným směrem 5-10 km a nenarazit na nějakou známku civilizace: kapličku, pěšinu, turistickou značku, silnici, cestu či polní cestu, nebo potůček, co vás dovede k potku, ten do vesnice a k řece a ta zase do města.
Když už má člověk pocit, že se ztratil, tak je otázka, zda jít spíše dopředu, anebo se vrátit a zkusit najít cestu zpět, protože cesta z druhé stranu samozřejmě vypadá jinak, když jí jdete jedním směrem a pak druhým. Nemluvě o strachu ze ztracení a tmě, mlze a podobných věcech. Za těchto situací často bývá nejlepší spokojit se nějakým zdrojem vody (zkuste se zaposlouchat někde na horách – potůčky, potoky a říčky většinou dělí pár set metrů až kilometrů) a zvážit své šance (blíží se tma? Spadnu někam?) a popřípadě zkusit improvizovaně přenocovat u ohně (nosit v kapse stále sirky nebo zapalovač není nic strašného). Je lépe trávit noc takto na jednom místě a pokusit se zde zhotovit základní přístřeší z pár větví a ideálně i s ohněm, nežli skončit uprostřed deštivé noci v prázdné mini-přehradě budované rybáři pro pstruhy, v níž si navíc k dovršení toho všeho ještě polámete nohy… Obecně platí, že terénem, jenž se dá taktak projít ve dne nikdy nechoďte v noci a beze světla!
I autor tohoto článku to sám zažil – a i on (bez mapy!) propadl známému psychologickému fenoménu ztracených „za touhle zatáčkou to přece ale jistě už musí být!“ Naštěstí pro něj se ale stačilo vrátit po stejné cestě 5-6 km a zjistit, v čem byla ta chyba (do lesa vedla paradoxně hezčí cesta jak do civilizace, takže po ní automaticky zabočil přemýšlejíce o jiných věcech).